Konečně měla má rodná planeta vstoupit do Federace. Trell je mírumilovné místo v jedné zapadlé solární soustavě a až doteď se jeho lid stranil jakémukoliv kontaktu s ostatními civilizacemi. Naše ekonomika je založena na výměnném obchodu. Obyvatelé žijí v malých zemědělských osadách roztroušených po celé planetě nebo ve městech, kterých se zde nachází přesně deset.

V Alkissu, našem hlavním městě, se nachází královský palác, sídlo Velké rady a hlavní centra zemědělství, vědy a jiných potřebných úřadů. Náš lid žije prostě. Války, hladomor a zločinnost se nám podařilo vymítit již před několika staletími a jsme na to právem hrdi. Trellané také disponují silnými telepatickými a telekinetickými silami, které jsou podstatnou součástí našich zvyků a rituálů. Trvalo dlouho než se královna Trellu a zároveň má velmi blízká přítelkyně Selvadža nechala přemluvit, že je to pro dobro našeho lidu, ale nebylo to vůbec jednoduché. Naše kultura strnula na místě a po stovky let se ani trochu nehnula z místa. Poznala jsem to až když jsem opustila planetu a stala se cestovatelem. Když jsem se vrátila, začala jsem na ni naléhat až nakonec svolila. Jedinou podmínkou bylo, že s vyslancem Federace musím jednat já. Selvadža byla skvělou královnou. Dobro našeho lidu pro ní bylo to nejdůležitější, ale neuměla jednat s cizinci, jak se na celé planetě říkalo obyvatelům jiných planet. Měla strach, aby společně s nimi nepřišlo na planetu zpět to, čeho jsme se zbavili. Souhlasila jsem a byla jsem rozhodnuta získat pro Trell to nejlepší. A tak jsem se dostala sem, na ples pořádaný na počest delegace ze Spojené Federace Planet. Zatím hrála jen trellská hudba. Naši hosté toho využili k bližšímu seznámení s našimi lidmi. Byli ze všech stran obklopeni Trellany a odpovídali na zvědavé otázky týkající se života tam venku, delegáti se toho zřejmě moc nedověděli. Trellané jsou nesmírně zvědaví a i když necestují, zájem o cizí kultury je zde nemalý. Od cestovatelů, kteří se vždy po několika letech vrací zpět domů, se tak mnoho dozvěděli, ale já věděla, že je to jen zlomek toho, co by mohli znát.

Bylo načase začít hrát něco, co naši hosté znají. Pokynula jsem hudebníkům a ti začali hrát valčík. Po celou dobu jsem sledovala vyslance a jeho skupinu. Byli značně udiveni, když zaslechli jednu z nejznámějších Straussových skladeb. Vyslanec Senek se odtrhl od své skupiny a vydal se směrem ke mně. V hrudi mi začalo být srdce jako o závod. Snažila jsem se uklidnit, což se mi z části podařilo. Během večera mě přeci musel vyzvat k tanci. Já byla hostitelka a on čestný host, žádala si to etiketa našeho národa a on ji znal. Když se ke mně blížil, byla jsem rozrušená jak malé děcko před terranskými Vánocemi. Od chvíle kdy jsem ho spatřila, mi bylo jasné, že tohle vyjednávání nebude snadné. Chyba nebyla ani v jedné ze stran, či v podmínkách mírové smlouvy, nýbrž ve vyslanci Federace. Nebo snad ve mně? Od chvíle, kdy jsem poprvé ucítila sílu jeho mysli jsem věděla, že ho budu milovat ať chci nebo ne. Jeho mysl vyzařovala stejné vlny jako ta Isvelova nebo má. Kdyby byl Trellanem vycítil by to samé u mě a nejspíš by se o mě začal ucházet, ale on byl Vulkanec. Náš vztah by nebyl možný z několika důvodů. Prvním bylo, že Vulkanci skrývají své city. Jejich kultura jim nedovoluje projevit jakoukoliv formu emoce či samotnou lásku, existuje pouze oddanost a úcta. Druhý, že i přesto byl částečným telepatem, zřejmě nebyl dostatečně vnímavý, aby rozpoznal rozdíly v energii, která vyzařovala z mysli každého živého tvora. Třetím problémem bylo, že jsem stále vdaná. Můj manžel byl sice již několik let mrtvý, ale já měla zemřít s ním. Každý Trellan by následoval svého vyvoleného do říše smrti. Ještě stále živě jsem si vybavovala tu bolest z přetržení manželského pouta, proti kterému jsem musela bojovat, abych zachránila svůj lid.

Při těchto úvahách už byl skoro u mě. Pokynula jsem Selvadže, jenž seděla vedle, aby se mnou zůstala. Ona byla přeci královnou takže i hostitelkou. Chtěla jsem se Senekovi vyhnout jak to jen nejvíce půjde. Má drahá přítelkyně ale vstala a odešla. Asi si mé gesto špatně vyložila nebo, což bylo pravděpodobnější, se mě snažila dát s vyslancem dohromady. Již několik let se mě pokaždé když se vrátím domů pokouší s někým sblížit. Budu si s ní o tom muset vážně promluvit. To už jsme stáli na parketu v předepsaném postoji a debatovali o politických záležitostech. Jeho těsná blízkost mě uváděla do rozpaků. Srdce mi tlouklo div mi nevyskočilo z hrudi. Trnula jsem hrůzou, že by mohl slyšet jak bije, i když jsem věděla, že to není možné. Myšlenky mi běhaly hlavou rychlostí blesku a já se marně snažila uklidnit. V tom okamžiku jsem chtěla dělat tisíce věcí. Přála jsem si utéci někam daleko od něj a zároveň jsem toužila, abych se nikdy nemusela vzdát jeho bezprostřední blízkosti. Veškerou energii jsem musela vložit do toho, abych neztratila nit hovoru a nedostala se tak do trapné situace.

Jak jsme tak tančili v těsném objetí, přestala jsem vnímat svět kolem. Všichni ostatní přestali existovat. Byla jsem jen já, on a ta překrásná melodie valčíku, na kterou dokonce svého života nezapomenu. Při níž se mi vždy vybaví ten zářivý večer, jenž v mé paměti utkvěl jako nový začátek mého života.

Když tanec skončil, odebral se Senek zpět k ostatním a mě přenechal jiným tanečníkům. Během toho tance jsem poznala nový smysl svého života - znovu jsem poznala jaké to je milovat. Jednání s Federací trvalo čtrnáct dnů a během té doby jsme se poznali mnohem blíže. Už jsem si byla jistá, že naše city byly oboustranné, ale ani jeden z nás si to nechtěl přiznat. On kvůli své kultuře, která takovým citům nepřála a já kvůli Isvelovi. Stále jsem si vyčítala, že jsem svého manžela opustila v nejtěžší chvíli. Po jeho smrti jsem si slíbila, že už nikdy nebudu k nikomu jinému cítit to co k němu. Senek to ale zkomplikoval. Udrželi jsme náš vztah na přátelské úrovni až do dne jeho odjezdu. Když jsem ho viděla mizet ve třpytu transportního paprsku, myslela jsem si, že už ho nikdy nespatřím a celou mou mysl naplnil žal nad jeho ztrátou. Poté co odjel jsem neměla nikde stání. Bloudila jsem ulicemi hlavního města a snažila se na něj zapomenout. Nikdy se mi ale nepodařilo na něj zeslabit vzpomínky, stejně tak jako na Isvela. Byla jsem zoufalá, ale nevěděla jsem co dělat. Až jedné noci jsem si prostě zabalila pár svých věcí a bez jediného slova odletěla první lodí na Vulkán. Byla jsem rozhodnutá, že už nikdy nesmím ztratit muže kterého miluji.