Konflikt 4: Kudla v zádech 
 Povídky 


 Napsal James Filcin Kirk

Jednoznačně nejhorší ztráty v předchozí bitvě s Borgy měli Romulané. Proto si Sela vyžádala něco, co by ještě před krátkou dobou bylo pro obě strany nemyslitelné - přítomnost Federace v systému Romulus. Proto Federace převzala starší orbitální stanici kolem neobydlené planety třídy N, Romulus IV. Stanice byla zmodernizována, přestavěna dle standardů Federace a pokřtěna Guadalcanal. Krátce na to byla na povrchu postavena malá kolonie a vojenská základna, taktéž, což si vyžádala Federace, základna Klingonů. Prague má dohlížet na dokončení prací na stanici a bezpečnost v systému. Co se týče dění v samotné Federaci, začala modifikace Utopia Planitia pro možnost stavby lodí třídy Super Thunder a urychlily se práce na U.S.S. Antarktis. Oprava U.S.S. Phoenix dostala maximální prioritu. Dále se začaly šířit zvěsti o stavbě sedmikilometrového kolosu, nicméně je nikdo nepotvrdil.


Moře bouřilo, horizont byl zakryt obrovskou šedobílou plochou oblačnosti. Pláž se táhla do nekonečna jak napravo, tak nalevo. Připomínalo mi to oblast, na které stojí můj dům. Otočil jsem se na Laru:
"Nechápu, proč to tady neobydleli. Je tu … krásně."
Lara se na mě nechápavě podívala: "Nevím, co je na téhle bouřce hezkého."
"Myslím obecně, představ si to tu, když je jasno. Škoda, že neumím serfovat."
"Tohle bys neuserfoval," usmála se. "Akorát by ses zabil."
Zkropila nás sprška mořské vody, to jak se opodál roztříštila vlna o pobřeží. Za krkem ta ledová voda opravdu nebyla příjemná. "Asi bychom se měli vrátit na základnu, tam už snad nebude tak …"
"…vlhko," dokončila moji větu Lara. "Chceš transportem, nebo se pár hodin projdeme?"
Zasmál jsem se. "Nehodlám chytit rýmu."
"Takže transportem," zamumlala si pro sebe. Zmáčkla svůj odznak: "Základno Romulus IV, dva k transportu."
Hned, jak jsme stáli v transportní místnosti, tak se ozval nějaký důstojník Flotily, podle výložek flotilový kapitán: "Vidím, že venku je opět hezky. Dovolte, abych vás přivítal. Jsem místní velící důstojník, flotilový kapitán Sergej Murman. Hned jak se převlečete do suchého, tak si s vámi budu potřebovat promluvit. Prosím, dostavte se tedy poté do místní astrometriky." Okamžitě se otočil k východu z místnosti a mohutnými kroky odešel. S obavami jsem si pomyslel: ‚Co se tady děje?' Podíval jsem se udiveně na Laru. Ta jen pokrčila rameny. Asi další z těch týpků, co si dělají zálusk na lepší místečka, řekl jsem si. Měl vyšší hodnost, tak jsme radši udělali, co po nás chtěl.


"Jsem rád, že jste přišli. Uznávám, že naše astrometrika není tak vybavená, jako ta na Prague, ale zjistili jsme něco, co vy jste asi ještě nezjistili."
Flotilový kapitán Murman se otočil k jedné z členek posádky u konzol: "Praporčíku, přepněte na frekvenční pásmo, ve kterém se dorozumívají nanosondy." Jen kývla hlavou. Na obrazovce se rozsvítila obrazovka, zachycující v černé a bílé okolí Romulu IV. "Zaměřte na Prague, můstek." Na obrazovce jsem poznal svůj můstek, i když trochu netradičně zobrazený. Normální pohled ve viditelném spektru nahrazovaly bílé čáry, nahrazující kontury předmětů. V horní části jsem viděl několik shluků velkého množství bílých teček. Domyslel jsem si, že to budou kontejnery s deasimilačními nanosondami. Přesto jsem se Lary pro jistotu zeptal, a ta mi dala za pravdu.
"Není tady. Praporčíku, zkuste strojovnu." Obrazovka se překreslila, opět to ale byla změt čar a bílých teček.
"Ani tady není. Zkuste projít kajuty posádky." Po opětovném překreslení Murman vypadal opět nespokojeně. Praporčík se na něj otočila a něco zašeptala. "Ano, máte pravdu. Zaměřte lodní bar." Tentokrát už tam přibyly i tečky zelené barvy. Netvořily nehybné shluky, ale vypadaly jako postavy, sedící u jednoho stolu. Mě to nic neříkalo, ale Laru to očividně znervóznilo.
"Co se děje?" zeptal jsem se jí.
"Ty zelené tečky jsou taky nanosondy. Ale nejsou naše."
Stále jsem nechápal, respektive jsem si nechtěl připustit jedinou možnost. "A čí by byly?"
"Borgů," zaskřípala zuby.
"Nechceš mi doufám říct, že mám na palubě Borgy, že ne?" To mi připadlo doopravdy absurdní.
"Mysleli jsme, že se jedná o nanoviry, ale to už jsme vyloučili. Vlastně byste ani nestáli tady," ozval se Murman. Měl pravdu. Být to nanoviry, byly by už po celé lodi.
"Nemáte něco se senzory?"
"Několikrát jsme je prošli. Jsou v pořádku. Jen si nedokážeme vysvětlit, proč jsou ve stále stejném množství osob."
"Jeden chybí, pane," ozvala se praporčík.
"Cože?" otočil se Murman. Zjevně nestihl zaregistrovat, co mu řekla.
"Jeden chybí, pane. Našli jsme jich pět, ale tady jsou jen čtyři."
"Kde by mohl být ten pátý?" Zdůvodnil svůj údiv: "Skoro pořád byli pohrom…"
"Pane, ztratili jsme kontakt s Guadalcanalem a třemi kotvícími loděmi!" doslova zakřičel muž od centrály komunikace (později jsem zjistil, že dost velká část základny se řídila právě z vědecké sekce).
"Je mezi nimi Prague?"
"Nikoli, pane. Prague stále registruje a odpovídá na náš signál."
"Pane, zaznamenali jsme malou explozi na Guadalcanalu. Ty tři lodě začínají nabíjet zbraně!"
"Cože?!?" Murman se otočil směrem na mě s dosti výmluvným výrazem. Pochopil jsem, co myslel.
"Cleary Prague. Okamžitě vyhlaste poplach, zvednout štíty. Vše vysvětlím na místě." Otočil jsem se na Murmana: "Okamžitě mě a nadporučíka Croftovou okamžitě přeneste na můstek."
Murman se obrátil na další postavu v místnosti: "Přeneste je nahoru."
Obrazovka astrometriky se zase překreslila. Než mě přenesli na loď, všiml jsem si, že Guadalcanal a tři neodpovídající lodě byly celé zelené.
Hned jak jsem stál na můstku, vydal jsem rozkaz: "Odpojte nás od stanice, okamžitě. Všem ostatním loděm, které odpoví, nařiďte to samé. Laro, nabijte deasimiliční torpéda a buďte připravená kdykoli vypálit."
Auriel se na mě nechápavě podívala: "Ale v okolí nejsou žádné borgské lodě?"
"Když nic neuděláme, budou tady mít doky," odvětil jsem. Auriel jsem zjevně vyděsil.
Lara dosedla ke svému stanovišti. Hned se na mě obrátila s nepříjemnou zprávou: "Štíty jsou dole…" Na její konzoli začalo blikat červené světlo. "Pálí po nás!"
Loď se mohutně otřásla. Všichni, kdo neseděli, byli okamžitě na podlaze.
"Hlaste škody! Laro, zkuste alespoň pancíř!"
"Protržený trup na palubách dvacet až dvacet tři a na palubě šedesát tři. Ztrácíme plazmu. Vypadl nám warp a transwarp, pane."
"Mířili na můstek," zaskřípal jsem zubama. Můstek byl na palubě dvacet šest.
"Pancíř je nahoře a drží. Ale ne úplně. Navíc nám nefungují zbraně."
"To způsobila taky ta střelba?"
"Ne. Vypadá to, že jsou sabotované obvody. Máme jen fázery." Loď se znovu zatřásla. ‚Ty nám budou k ničemu,' pomyslel jsem si.
"Pancíř na osmadevadesátí procentech a drží. Dovnitř už se neprostřílí, pokud…" Lara spolkla konec věty.
"Pokud co?" jsem řekl s trochou hrůzy v hlase.
"Pokud se k nám netransportují."
"Cože? Jak…"
"Říkala jsem, že pancíř není plně funkční."
"Pak tedy musíme nahodit štíty. Laro, pojďte se mnou. Auriel, pokuste se nějak obejít zkratované obvody a nabít zbraně." Překvapilo mě, že tu nikde nebyl můj druhý důstojník, aby mi okamžitě řekl, že ovládání štítů je na třicáté palubě, čtyři paluby pod můstkem. A nebylo to divné jen mě. Lara mi pro jistotu hodila zbraň. Otočil jsem se na Auriel, aby nás transportovala, ale ta se na mě jen nemohoucně podívala: "Ani transportéry nejsou funkční. O turbovýtazích se ani nemusím zmiňovat."
"Funguje alespoň otevírání uzávěrů Jefferiesových průlezů?"
"To ještě ano."
"Alespoň něco," zamumlal jsem si pro sebe. "Pokud se kdokoli transportuje na loď, ihned vypusťte do vzduchu nanosondy."
Já a Lara jsme se nasoukali do nejbližšího Jefferiesova průlezu. Naštěstí to byly jen ty čtyři paluby, takže jsme se dostali na místo určení celkem rychle. Horší než cesta byl ale pohled do sekce ovládání štítů - všichni, kdo tu měli službu, už byli mrtví. Všechny panely až na pár byly rozbité.
"Jaktože jsme o tomhle nevěděli?" zeptala se Lara.
"Musí být sabotované i vnitřní senzory."
Došli jsme pomalu k části sekce, která vypadala v pořádku, jako by si jí nevšimli. Taky to ale vlastně byla jen chodba k turbovýtahu s několika málo konzolemi.
"Dokážeš přesměrovat ovládání do některé z těchto konzol?"
"Měla bych to zvládnout," usmála se na mě Lara. "Kdyby se někdo objevil, kryj mi záda."


"Už to mám, jen tady to asi nepůjde ovládat, tak jsem to přesměrovala na můstek…"
Začal křičet poplach: "POZOR, VETŘELEC! POZOR, VETŘELEC!" Kousek ode mne se zhmotnila skupinka Borgů a - což mne hodně překvapilo - můj druhý důstojník.
"Pozor, vetřelec!" řekl posměšně.
Vytáhl jsem fázer a vystřelil jsem. Z fázeru ovšem nevyšel žádný paprsek, tak jsem to zkusil znovu. Ale ani teď jsem nedosáhl kýženého výsledku. Druhý důstojník se zasmál: "Tahle loď je teď prakticky zničená, kapitáne. Prohráli jste válku, vy a ta vaše Federace." Slovo Federace ze sebe dostával s velkým odporem. Podíval jsem se na Laru - okamžitě pochopila, co jsem tím myslel. Otočili jsme se směrem na druhý konec chodby, zpátky do rozbité části sekce a vyběhli. Stiskl jsem odznak: "Auriel, co je s těmi nanosondami?" Ale odpověď jsem nedostal - v hájí byla i komunikace. Nebo, v horším případě, byl můstek už v rukou Borgů. Doběhli jsme až k Jefferiesově průlezu, kterým jsme přišli. Borgové jsou naštěstí tak těžcí, že nemohou běhat. Ale druhý důstojník byl Romulan, a tak nás za chvíli dostihl. Zastavil se na druhém konci místnosti a řekl: "Odpor je marný." Z levé líce mu vyjel implantát. Jakoby začal asimilovat sám sebe. Získal tím borgskou schopnost boje - a mi dva jsme tam stáli akorát s nefunkčními fázery. I když…

"Tak mě napadá," ozval jsem se. "Počítači, jsou holoemitory stále funkční?"
"Potvrzuji."
"Podíval jsem se na Laru: "I holgrafická matrice může zabít. Stačí vypnout ochranné protokoly." Zvedl jsem hlavu: "Počítači, zpřístupnit data všech simulátorů pro vnější holoemitory. Autorizuj pouze pro mne a nadporučíka Croftovou."
"Příkaz splněn."
Šibalsky jsem se usmál na Laru. "Co bys řekla dvěma devítkám?"
"Sem s nimi."
"Počítači, dvě devítimilimetrové zbraně z konce dvacátého století, izraelská výroba."
Před Larou se materializovaly dvě pistole. Sehnula se a potěžkala si je v rukách. "A ty?"
"Počítači, meč z programu Cleary 0016." Teď jsem už byl ozbrojen i já. Sice trochu netypicky, ale lépe jsem se cítil s mečem než se střelnou zbraní. "Počítači, vypnout ochranné protokoly."
Chladným pohledem jsem se podíval na svého druhého důstojníka. Ten již prošel celou asimilací a začal se pomalu blížit. "To sotva," řekl jsem, napřáhl jsem meč a hodil jsem jej po Borgovi. Zasáhl jsem ho v horní polovině hrudníku, směrem k levému ramenu. Skácel se. Já jsem si přišel pro svou zbraň, následován Larou. Škubnutím jsem jej vytáhl. Borgské implantáty zkratovaly vlivem přítomnosti ocele mého meče. To, co bylo dříve Romulan, se teď svíjelo v křečích. Přičapl jsem k němu.
"V-vy jste naše zho-zhouba. Nebýt F-feder-race, R-romul-lanské im-mpérium by nikdy n-nepadlo!"
"To je minulost. Mohli jste si za to sami svým spojenectvím s Myslí."
"K-kdyby nás S-sela nez-zradila, tak-k bychom v-vyhráli!"
"Sela vás nezradila, ale zachránila. Auriel by vám mohla vyprávět."
"N-nevěřím v-vám ani t-té č-čaroď-dějnici, jste zrád-dní lidi! Já jsem R-romulan!!!" Najednou sebou přestal škubat. Přeskočilo po něm pár jisker a pak už zůstal bezvládně ležet.
"Blázen," řekla Lara. "Spiknul se s ďáblem, a vlastně tak udělal přesně to, co nechtěl."
Začaly dunět ocelové kroky. Zbytek skupinky Borgů si přišel pro nás. Postavil jsem se a zvedl meč. Ukázal jsem Laře, ať nestřílí. Bylo mi jasné, že nemáme moc velké šance, alespoň se ale Borgové proti fyzickým útokům nemohou adaptovat. Bohužel se jich sem mohlo transportovat neuvěřitelné množství. Vší silou jsem seknul do prvního Borga a zakřičel na Laru: "Rychle na můstek!" Borg spadl na ty za ním a vytvořil tak na chvíli malou bariéru, což nám poskytlo trochu času. Akorát, abychom stihli se zavřít uvnitř průlezu. Jen jsme byli oba na žebříku, ozvaly se duté rány, to jak se snažili dvířka rozbít. Netrvalo jim to dlouho, ale my jsme už byli o palubu výš. Další tři jsme stihli vlézt, aniž by nás dostihli. Nahoře Lara několikrát vpálila do Borga, který byl v průlezu nejvýš. Trvale deaktivovaný se zhroutil dolů, samozřejmě při pádu shodil ostatní. Díky tomu jsme získali dostatek času dostat se k chodbě vedoucí přímo na můstek. Najednou se ale před nás transportovali další tři Borgové. Lařiny instinkty neselhaly a tak stihla zabít toho mezi námi. Ten za ní se po ní nebezpečně napřáhnul.
"Laro, dolů!" zakřičel jsem a hodil meč.
"Filipe, ne!" Sehnula se. Borga za ní můj meč doslova přišpendlil k přepážce. Ocel meče měla opět ten samý efekt. Vzápětí jsem ale poznal, proč nechtěla, abych ten meč házel. Na pravém boku jsem ucítil velmi tvrdou ránu. Bylo to, jako by mě kopl kůň. Prasklo mi několik žeber. Další rána mě poslala k zemi. V ústech jsem ucítil krev.
"Filipe!!!" zakřičela a vystřílela do Borga všechno, co jí ve zbraních zbylo. To Borg samozřejmě nepřežil. Naštěstí pro mě padl jinam. Pomalu mě otočila na záda. Měla v očích slzy.
"Proč sis musel hrát na hrdinu…"
"Ještě budu muset, Laro." Zakašlal jsem. "Běž na můstek a zapni štíty."
"Přece tě tu nenechám." Jedna její slza mi ukápla na líci.
"To je rozkaz, nadporučíku. Jdi."
Pomalu mě položila a vyběhla k můstku. Já jsem chvíli poté upadl do bezvědomí.


Lara vběhla na můstek jako vichřice. Okamžitě na své konzoli vyťukala sekvenci příkazů, jejímž výsledkem bylo vztyčení štítů.
"Komandére, okamžitě vypusťte ty nanosondy!"
Auriel vyťukala něco na konzole ovládání prostředí. Ozvalo se mdlé zasyčení.
"Nadporučíku, kde je kapitán?"
"Leží na chodbě, je těžce raněn. Je možné sem nějak dostat doktora?"
"Bohužel, vypadla nám komunikace. Snad je funkční holodoktor?"
Lara nezaváhala ani vteřinu: "Počítači, aktivovat PZH!"
U turbovýtahu se zhmotnil, doslova zjevil muž v zelené uniformě s kufříkem v ruce. "Sdělte důvod lékařské… Co dělám na můstku?"
"Okamžitě jděte ke kapitánovi, je těžce raněn," rozkázala Auriel.
Hologram vyšel, ale neodpustil si poznámku: "Proč jste jej netransportovali na ošetřovnu?"
Lara ho doslova seřvala: "Protože transportéry nefungují! Pohni si!!"
"Vždyť už jdu."
Jen co se za ním zavřely dveře, Lara odešla do mojí pracovny. Tam začala plakat. Přišla za ní Auriel.
"Nadporučíku…"
"Nechte mě, prosím, o samotě, madam."
"On se z toho dostane, ať už je mu cokoli. Teď vás budu potřebovat na můstku, tak se vzchopte. On to taky dokázal."
Loď se znovu otřásla. Borgové zjistili, že výsadek selhal.
"Vidíte? Potřebuji u zbraní někoho, kdo to s nimi opravdu umí. Jak se dá do střelby stanice, zahyneme všichni, vy, já, i kapitán. Tři naše torpédomety jsou již plně funkční. Pomožte mi!"
"Nevím, jestli to zvládnu…"
"Vzchopte se! Bez vás u zbraní má smrt jistou, s vámi má šanci."
"Dobrá… ale…"
"Žádné ale, nadporučíku. To byl rozkaz."
"Ano, madam."


Lara se posadila za svou konzoli. Podívala se na kontrolky, ale ty moc dobrého neříkaly. Tři torpédomety sice funkční byly, ale nabíjení transfázových a QS torpéd ne. Otočila se na Auriel.
"Tohle sami nezvládneme. Nejsilnější zbraň lodě jsou teď kvantová torpéda a tři mi stačí tak na protržení štítů jedné lodě. Nás tu ohrožují tři a ještě k tomu mají na pomoc stanici."
"Zkusíme na ně něco jiného. Počítači, známe frekvence štítů nepřátelských lodí?"
"Čekejte…" Chvíli se ozývalo pípání, to jak počítač přežvýkával data. "Máme informace o štítové frekvenci všech tří lodí."
Auriel se podívala na Laru. Lara přikývla.
"Rozumím, madam."
Lara začala přebíjet torpédomety na deasimilační torpéda, upravená na frekvence šítů nepřátel. Za asi půl minuty vyťukávání se otočila na Auriel.
"Připravena k palbě, madam."
"Pal!"
Prague vystřelila tři modré střípky. Všechny tři zasáhly cíl. První torpédo prošlo štíty, druhé a třetí už ale ne.
"Doufám nadporučíku, že jste jen zaměnila cíle."
"Nikoli, madam. Všechny tři jsme zasáhli, tak jak jsme měli. Pravděpodobně změnili štítovou frekvenci. Začínám nabíjet kvantová torpéda."
"Děláte dobře, nadporučí…"
Ozvala se praporčík od komunikačního: "Madam, volá nás deasimilovaná loď."
"Nechte mě, prosím, o samotě, madam."
"Myslela jsem, že máme zničenou komunikaci…? Na obraz."
Obraz chvíli zrnil, pak se trochu zaostřil, ale ne dost. Co je na obrazovce bylo jen velmi špatně rozeznat. Se zvukem to bylo naštěstí lepší.
"…y USS Toulouse. Jsme těžce poškozeni, těsně před dopadem vašeho torpéda nám zkratovaly zbraně. Štíty máme pouze na dvanácti procentech a brzy ztratíme primární energii. Je nám líto, ale v bitvě vám nepomůžeme."
"Snad ani nebudete potřeba. Okamžitě odleťte směrem k nejbližší spřátelené základně. Prague konec."
Obrazovka potemněla. Hned poté se loď znovu, tentokrát mohutně, otřásla. Několik konzol zajiskřilo a ztmavlo. Auriel, Lara a několik dalších spadlo ze svých židlí. Auriel se okamžitě chytla opěradla.
"Hlášení o škodách."
Lara se bleskurychle zvedla zpět na své stanoviště.
"Svrchní štít je dole, spodní je dvanácti procentech a selhává. Pancíř nám také nevydrží příliš dlouho. Vědecká sekce je bez podpory života, paluby třicet až padesát dva jsou bez energie. Pálí na nás znovu! Stanice!"
"Změňte vzorec úhybných manévrů!"
Lara si zhluboka oddechla.
"Minuli nás. Vnitřní komunikace je stále nefunkční. Z torpédometů už je funkční jen jeden. Madam, sami to tu nezvládneme."
Auriel vzdychla. Podívala se na Laru jakoby chtěla něco říct. Pár jisker vypadlo z osvětlení a můstek se na moment ponořil do tmy.
"Nouzové osvětlení. Komunikace, vyhlaste zlomený šíp."
"Madam?"
"Slyšela jste rozkaz. Splňte ho."
"Ano madam."
Prague se znovu trochu otřásla. Vzduch na můstku se začal plnit kouřem.


"Kapitáne, máme tu zlomený šíp," ozvalo se z komunikátoru. Vysoká blonďatá žena zvedla pravé obočí a odpověděla.
"Zlomený šíp? Jak daleko?"
"Pět minut warpem devět, madam."
"Kolik dalších lodí ještě zachytilo ten signál?"
Postavila se, zavrtěla hlavou a pomyslela si: "To je ale den."
"Další dvě, madam. Mi tam budeme první."
"Nastavit kurs na setkání. Která loď vyhlásila zlomený šíp?"
"Prague, madam."
Hlavou jí problesklo, že tohle asi bude něco, když na to Prague nestačí.
"Poplach. Zvednout štíty. Zařaďte warp 9.75. Za moment jsem na můstku."
Loď třídy Sovereign refit se protáhla a zmizela ve warp záblesku.


"Madam, blížíme se k pozici, odkud byl vyslán signál."
"Přejít na impuls."
Kapitán si prohrábla vlasy. Na můstku nebyl příliš velký ruch, loď nebyla na náročné misi. Doteď.
"Proveďte scan oblasti."
"Ano, madam."
Chvíli přemýšlela. Pamatovala si kapitána, který nyní velel na Prague. ‚Zase budu Filipa tahat z problémů,' pomyslela si.
"Scan je hotov, madam. Je to hodně divné. V oblasti je několik lodí Federace a jedna romulanská, žádné nepřátelské. Nicméně senzory ukazují přítomnost Borgů."
"To je divné. Jsou senzory v pořádku?"
"Jsou, madam. Madam, zaznamenáváme palbu!"
"Kdo pálí?"
"Nevíme madam, vypadá to na naše zbraně, ale nechce se mi tomu věřit…"
Zavrtěla hlavou.
"Co dál říká scan?"
"V oblasti palby se nachází čtyři lodě a jedna stanice, všechny naše. Jedna loď prchá nízkým warpem, další dvě jakoby pronásledovaly Prague. Taktéž čile komunikují se stanicí. Nicméně na naše signály neodpovídají."
"Zavolejte Prague. Kormidlo, nastavte kurs na setkání, plný impuls. Zvednout pancíř."
Na obrazovce se objevilo něco, co vypadalo jako můstek, nicméně obraz slušně zrnil. Zvuk byl také velmi špatný.
"Pokuste se vyladit signál."
Obraz se stabilizoval. Zvuk slušně šuměl, ale už bylo rozumět.
"…vní důstojník USS Prague. Jsme velmi těžce poškozeni, loď byla sabotována. Kapitán je těžce raněn. Okamžitě zneškodněte ty dvě lodě, nebo nás zničí. Štíty nám už selhaly a pancíř k tomu taktéž nemá daleko."
Obraz se zatřásl. Kapitán okamžitě zavelela:
"Utočný vzor psí devět. Transfázová torpéda, plný rozptyl. Zamiřte na obě pronásledující lodě a palte!"
Loď vypálila šest žlutých střípků. Všechny zasáhly jeden cíl. První čtyři zničily štíty, další zbraně a po dopadu posledního se útočící plavidlo dalo do divoké rotace, končící explozí.
"Madam, je tu USS Philadelphia. Jsou stejně zmatení jako jsme byli mi, madam."
"Okamžitě jim pošlete naše údaje a ať se hned pokusí odzbrojit stanici."
"Máme přebito, madam."
"Pálí na nás stanice, madam!"
Loď se hodně otřásla.
"Hlášení o škodách."
"Štíty na sedmdesáti procentech a drží."
"Na chvíli vysadily fázery, přišli jsme o část primární energie. Zjevně vědí kam střílet, madam. Ale ještě chvíli to vydržíme."
"Je tu i Starfighter, madam."
"Stejný postup."
Otočila se na svého taktického důstojníka.
"Palte na druhou loď. Tentokrát se pokuste je nezničit."
"Ano, madam, ale můžu se jen pokusit, nevíme, jak moc je poškodila Prague."
"Rozumím, tak palte!"
Další loď přišla kompletně o štíty. Třetí torpédo utrhlo levou warpovou gondolu a poslední zničilo celou zbraňovou její sekci. Celkové poškození způsobilo, že nepřítel přišel o energii a loď zůstala viset nehybně ve vesmíru. Teď už zbývala jen stanice, o kterou se už začínala starat Philadelphia. Nicméně staniční štíty byly o dost silnější, než štíty na které útočili předtím.


"Vypadá to, že jsme z toho venku, stanice si teď všímá těch druhých," vydechla Lara. Na můstku už svítilo jen červené osvětlení a místy problikla nějaká konzole. Ve vzduchu bylo hodně kouře.
"Máme vnitřní senzory?" zeptala se Auriel.
Lara něco vyťukala.
"Bohužel madam. Jedeme jen na baterie. Jediná sekce s plnou energií je ošetřovna. Jinak máme ztěží na podporu života a gravitaci. Pokud nás odtud někdo nevezme, asi tu budeme slušně dlouho trčet."
"Nepodceňujte Klingony," ozvalo se tvrdý hlas z Lařina komunikátoru, "podařilo se nám zprovoznit vnitřní komunikaci. Za dvanáct minut můžeme zapnout první záložní jádro."
"Qa'Tahu, tohle máš u mě," zasmála se Auriel, "hlavně teď ale zapněte transportéry, kapitán je těžce raněn."
"Hned to bude, ale asi nepujde víc než dva transporty. Dokud nezprovozníme jádro."
Můstek ztichl. Laře najednou blesklo: V bitvě přišli o energii, takže musel vypadnout PZH. A on tam teď leží sám!
"Komandére, jdu za kapitánem. Myslím, že tu teď nebudu třeba."
Auriel se usmála.
"Jděte. Bude vás potřebovat."
Lara kývla a doslova vyběhla. Nebylo to daleko, ale místy chodbu blokovala vypadlá kabeláž, takže jí chvíli trvalo, než ke mně došla. Já jsem byl pořád ještě v bezvědomí, částečně ošetřený od PZH. Lara ke mně přiběhla, sedla si a podívala se na mou spící tvář. Zmáčkla svůj odznak.
"Strojovno, je už transport připravený?"
Opět se ozval Klingon.
"Je. Jádro bude za pět minut. Strojovna konec."
Lara se pousmála. "Počítači, dva k transportu. Cíl ošetřovna."
Zahalil nás modrý paprsek a v mžiku jsme byli pryč.


"Kapitáne, podařilo se nám proniknout staničními štíty."
"Dobře, vyřaďte jim energii."
"Ano, madam."
Loď vypálila červený paprsek, zasáhla stanici zhruba uprostřed. Světla stanice zablikala a ztmavla. Kapitán si utřela čelo.
"Konečně je po všem."


"Kapitána jsem stabilizovala, ale tady ho nevyléčím. Musím ho dostat na nějakou základnu Federace, jinak se jeho stav může zhoršit," nepřidala Laře na odvaze notně vysoká šéflékařka.
"Udržte mi ho naživu…," doslova vzdechla Lara.
"Nebojte. Pokud vím, tak kapitán na USS Sword ho zná. Takže ho může vzít na Deep Space 13, nejsou odtud daleko." Podívala se na nadporučíka. "Ne, Romulanům bych ho radši nedávala. Vidíte co jeden Romulan udělal tady. Radši až ve Federaci."
"Proveďte scan oblasti."
"Vy jste telepat?"
"Betazoid. Doporučovala bych vám letět s ním, bude to pro vás oba lepší."
"Nemůžu. Jsem ve službě."
Světla zablikala. Na moment bylo šero, pak se opět rozsvítilo. Qa'Tah nahodil jádro.
Lara se dotkla odznaku.
"Strojovno, jakou rychlost zvládneme s jedním jádrem?"
"Sotva warp 3, nadporučíku."
Lara sklopila hlavu.
"Poletíte s ním, nadporučíku. Berte to jako rozkaz lékaře. Na lodi stejně nebudete nutně potřeba. Pochybuji, že při opravách bude třeba na někoho pálit."
"Děkuju vám, Sarah."
"Nemáte zač."


Auriel prošla očima celý můstek. Konečně naskočilo hlavní osvětlení, ale to pouze odhalilo, že většina lodi je v těžce nefunkčním stavu. Polovina stanovišť byla bez proudu, zbytek problikával a svorně hlásil všemožné poruchy či poškození. Skrz prasklinu v hlavní obrazovce čněla kabeláž. Po spuštění záložní energie byla většina raněných přenesena na ošetřovnu, takže na můstku snad nebyl už vůbec nikdo. Povzdechla si.
"Má smysl to tu ještě vůbec opravovat…?"
Hned si ale uvědomila, že bych nikdy nedal loď do šrotu, pokud by opravdu nebyla odepsaná. A to Prague, moje loď, rozhodně nebyla. Z pochmurných myšlenek ji vytrhlo zapípání odznaku, které teď působilo v tom tichu okolo jako povzbuzení.
"Proveďte scan oblasti."
"Ošetřovna prvnímu důstojníkovi."
"Mluvte, ošetřovno."
"Kapacita naší ošetřovny přestává stačit. Zavolejte na Sword ať převezmou nejtěžší případy a nadporučíka Croftovou."
Auriel se chtěla zeptat proč, ale vzápětí si to připoměla.
"Rozumím, ošetřovno. Jen co najdu funkční konzoli, kontaktuji USS Sword."
Na můstku ale mnoho funkčních konzolí nebylo, a k tomu žádná nebyla použitelná ke komunikaci mimo loď. Otočila se k pootevřeným dveřím do mojí pracovny. Mechanismus otvírání sice selhal, ale škvíra byla dost velká, aby se jí Auriel protáhla. Na zemi ležel můj interkom, vypadal nepoškozený. A ten se ke komunikaci už použít dal. Zvedla židli, ale pak si všimla, že plaketa lodi je nakřivo. Pootočila ji zpátky a pak si sedla k interkomu. Několikerým vyťuknutím zavolala USS Sword.
"Nevíme madam, vypadá to na naše zbraně, ale nechce se mi tomu věřit…"
"Zdravím vás, komandére," odpověděla z druhé strany kapitán," jak jste na tom?"
"Máme velké, blíže neurčené množství raněných. Pokud nedostanou rozsáhlejší lékařskou péči, pravděpodobně budeme mít i velké ztráty. O kapitánovi to platí dvojnásob."
"Bude stačit, když je připravíte k transportu. O zbytek se postaráme mi. Ale nejsem si jistá, jestli bychom je neměli…"
"Šéflékař říkala, že nejlepší bude je vzít na Deep Space 13. Romulani nejsou pro tak rozsáhlou lékařskou akci vybaveni. A vemte s nimi i nadporučíka Croftovou. Má rozkaz doprovázet kapitána."
"Rozumím, Prague. Dejte signál, až budeme moct přenést raněné. Sword konec."
Auriel si znovu prohlédla moji pracovnu. Všechny stěny byly očouzené, místy i pobořené. Jediné, co vypadalo v pořádku, byl můj interkom a plaketa. Té se zčernání okolní zdi ani nedotklo.


Pomalu jsem otevřel oči. Všechno okolo bylo rozmazané a měl jsem potíže zaostřit. Cítil jsem se hrozně slabý a taky bolest na žebrech. Nenapadlo mě nic lepšího, než…
"Auriel, podejte hlášení o našem současném stavu."
Uslyšel jsem potlačený smích a potom Lařin hlas.
"Je mi líto, kapitáne, ale komandér Auriel není momentálně přítomna. Jestli vám to nebude vadit, podám hlášení o stavu já. Konečně ses probral."
Uvědomil jsem si, že ztěží budu ještě na Prague a následně, jakou hloupost jsem to vlastně řekl.
"Kde to vlastně jsem, Laro?"
"Deep Space 13. Byl jsi v bezvědomí skoro tři dny."
"Tři dny… Jak jsme si vedli?"
Než stihla Lara odpovědět, uslyšel jsem hlas místní velitele ošetřovny.
"Nadporučík Croftová vám podá hlášení v momentě, kdy budete schopen služby. Teď odpočívejte."
"Dobrá, jen mi dejte něco, co mi zostří vidění."
"To zachvíli přejde samo."
"Laro, jak je na tom Prague?"
"Kapitáne…"
"Jen tuhle otázku, prosím, doktore."
"Lidi, ti si nedají nikdy pokoj," zabrblal si doktor pro sebe.
Lara se pousmála.
"Je na tom špatně, ale spraví to. Ty jsi na tom byl rozhodně hůř."
"Nadporučíku, kapitán teď potřebuje klid," řekl doktor Laře,"teď už běžte."
Ucítil jsem na krku kotouček kovu hypospreje a znovu jsem usnul.


Když jsem se znovu probudil, už mi bylo líp. Žebra stále ještě bolely, ale viděl jsem dobře a slabost jsem už taky necítil. Opatrně jsem se posadil rozhlédl okolo sebe. Doktor na mě zareagoval. Až teď jsem si všiml, že to byl Vulkánec.
"Kapitáne, dívám se, že jste se už konečně pořádně probral."
Slovo ‚konečně mě trochu vyděsilo.
"Jak dlouho jsem spal od doby, co tu byla La…nadporučík Croftová?"
"Osmnáct hodin, třicet jednu minutu a dvaadvacet vteřin."
Usmál jsem se. Ani Vulkánci si nikdy nedají pokoj.
"Doktore, za jak dlouho mě pustíte do služby?"
"Přesný časový údaj vám neposkytnu. Bude to v době, až budou vaše žebra dostatečně srostlá a svalová slabost naprosto pomine. Dříve ne, kapitáne."
"A budu mít alespoň vycházky?" v žertu jsem se zeptal. Doktor zvedl pravé obočí a já naznačil, že se jednalo o žert.
"Humor," zakroutil hlavou.


Po dalším asi půl dni mě přece jen doktor pustil. Musím uznat, že to bylo asi nejnudnějších dvanáct hodin, které jsem kdy zažil.(Na mojí staré Galaxy jsme měli za doktora Bajorana, a ten sršel vtípem kdy jen mohl. Jednou ho kdosi nazval Hawkeye, což jsem pochopil až o hodně dlouho později, nicméně ona přezdívka mu natolik sedla, že mu tak na lodi říkal každý.) Zašel jsem do své prozatímní kajuty, abych si přečetl hlášení. Po chvilce čtení se mi rozklepaly ruce. Přímo v bitvě jsem ztratil sedmdesát lidí, na ošetřovně osm a dalších dvacet zemřelo na nemocničním lůžku DS 13. 98 lidí, kteří mají někde příbuzné, přátele. Mezi padlými byla i jména, která jsem znal. Na PADD dopadla slza. Vždycky jsem věděl, že v boji budou ztráty, ale nikdy jsem to nedokázal přejít s klidnou myslí. Položil jsem PADD na stolek a podíval se z okna ven. DS 13 obíhala kolem plynového obra v soustavě Dregon. Myslel jsem, že mě pohled do vesmíru uklidní, ale bohužel se tak nedělo. Říkal jsem si, že je dobře, že jich nebylo víc. Že Lucy a Auriel provedly dobrou práci. Ale něco mi říkalo, že kdybych si nehrál na hrdinu, tak jich nemuselo umřít tolik. Ozvalo se zazvonění. Utřel jsem si oči.
"Vstupte."
Dovnitř vešla Lara.
"Ahoj. Jak ti je?"
Pokusil jsem se usmát, ale vypadalo to hodně křečovitě.
"Trochu mě bolí žebra, ale jinak to jde." Otočil jsem se zpátky k oknu.
"Ty mi něco neříkáš… Co tě trápí?"
"To bude dobré. Nic mi není."
"Nelži mi. Žena to pozná." Podívala se na stůl a všimla si elektronické tabulky. Podívala se co na ní je a pak ji položila zpátky na stůl.
"Tomu jsi nemohl zabránit."
Otočil jsem se zpátky k ní.
"Mohl. Kdybych si nehrál na hrdinu, mohli by přežít."
"A jak bychom tu palbu vydrželi bez vztyčených štítů? Umřelo by jich mnohem víc, možná úplně všichni na palubě, kdybychom je neodblokovali. Nebýt tebe, nikdy bych se z té sekce nedostala. A na můstku by se tom nikdy nedozvěděli. Umřeli bychom tam všichni."
"Kapitáne…"
"Nemůže ztratit dojem, že kdybych udělal něco líp…."
"Vždyť jsi skoro umřel! Nedělej mi tady výstupy. Kapitán má být připravený na všechno, i na ztráty. Je to sice ode mě tvrdé, ale válka už je taková. A tohle je válka."
Pomalu ke mně došla a vzala mě za obličej.
"Podívej se mi do očí. Řekni mi, jaká byla naše šance proti několika násobné přesile? Oni věděli, že jdou do boje a že se nemusí vrátit. Vím to i já. Takové věci se ve válce stávají. Většina z těch lidí zemřela při prvním dopadu torpéda, než jsme vztyčili pancíř. A potom je pobíjeli Borgové. To oni za to můžou. A my jim to za to spočítáme. Ty jim to spočítáš. Řekni že jim to spočítáš."
"Spočítám." Zamračil jsem se. Dokázala ve mně smutek dokonale obrátit ve vztek, a ten jsem dokázal rychle potlačit, měl jsem s ním daleko větší zkušenosti. Otočil jsem se znova na nebe.
"Řekni mi, jak to, že na mě tvoje slova vždycky působí jako balzám?"
"Nevím…Jen říkám, co si doopravdy myslím. Podívej se - tam." Ukázala na Prague, jak stála opodál u jednoho z doků stanice. "Podívej se na tu loď. Tam žije svoje životy dalších 4500 lidí. To, že je můžou žít dál, je z velké části tvoje práce. Mě se tam rozhodně líbí. Je to teď můj domov. A tvůj taky. Půjdeš se mnou? Zamluvila jsem v lodním baru stůl. Barman slíbil, že tam bude klid. Jen pro nás dva."
Usmál jsem se. "Ty mě zveš na rande?"
"I tak se to dá říct.V místním kině dnes bohužel nic dobrého nedávají, ale…"
"Řekni, na jaký film bys chtěla jít?"
"Cože?"
"Přece jen jsem to já, kdo schvaluje příděly pro simulátor, ne?"
Dala ruce v bok a kouzelně se usmála. "Vyber mi něco ty. Ale pamatuj, že na příliš romantické filmy nechodím."