Ještě chvíli jsme se zdrželi na můstku, než Alex vydal kormidelníkovi rozkazy, aby nás skryl v blízké mlhovině. Nestáli jsme o žádnou nečekanou návštěvu, a pak už jsme zamířili do jeho pracovny. Čekala nás velmi dlouhá práce. Pracovali jsme na tom celou noc, ale skoro vůbec nic nás nenapadlo. Jak se zdálo, zbývala nám jediná možnost. Přiletět a začít bojovat. Byla tam ale příliš velká pravděpodobnost neúspěchu a my nikoho z posádky nemohli nutit spáchat sebevraždu. Proto mi Alex oznámil, že zítra všem na palubě poskytne veškeré informace a kdo do toho nebude chtít jít, dostane žold a bude moct odejít. Když jsem o tom všem později ve své kajutě přemýšlela, napadlo mě, že to možná Rudý drak plánoval již několik let. Chtěl se mi postavit, všem dokázat, že je lepší než já a když jsem odešla, tak si mě přilákal zpátky Senekovým únosem. Jedno se Ivrelovi muselo nechat, byl zatraceně chytrý a vypočítavý, když něco chtěl, tak si to prostě vzal. Jenže nyní narazil na mě a já neměla ve zvyku prohrávat a ani jsem s tím teď nehodlala začít. Myslím, že jsem si nikdy nepřipustila, že by Jednorožec mohl prohrát. Něco takového pro mě bylo vždy nepředstavitelné. Teď byla ale tato hrozba skutečná. Děsivě skutečná. Pokud tahle loď neuspěje, bude Senek ztracen. Nejen Senek, ale všichni. Možná to tak bude lepší, protože Senek a Jednorožec jsou vše, co mi zbylo a já už tu nechci zůstat sama, tentokrát už ne. Byla jsem pevně rozhodnuta za každou cenu vyhrát, očistit své jméno a zachránit muže, kterého jsem milovala. Jen vůle ovšem nestačila. Nevěděla jsem, co jiného v té chvíli udělat a tak jsem se začala modlit k Selovi, stvořiteli mého lidu. V Trellské občanské válce jsem bojovala v jeho jménu, má rodina zemřela v jeho jménu, tak už by mi konečně mohl taky něco dát, když zatím jen bral. Připadalo mi to zvláštní. Od Isvelovi smrti jsem se nemodlila, spíše jsem Sela proklínala, ale podle legend je jeho srdce čisté a plné odpuštění, za pokus to stálo. Usnout jsem se přinutila až k ránu.
Příštího dne se vše chystalo na bitvu, které se rozhodli zúčastnit všichni naši lidé. Když jsem se to doslechla, pocítila jsem náhlý příval pýchy. Stáli při mně i když má cesta vedla do pekel. Večer jsme se opět všichni setkali v zasedací místnosti. T`Sei už měla svou práci na maskování hotovou, zbraňové systémy byly v tom nejlepším stavu a posádka už se nemohla dočkat, až ten slíbený večírek začne. Vše bylo připraveno. Plán byl velmi jednoduchý. Ke Galdis IV zamíříme zítra v osm ráno. V místě, kde se budeme domnívat, že už je hlídáno Ivrelem, se zamaskujeme a co nejrychleji se pokusíme najít přesnou polohu jeho základny. Všichni v hlouby duše doufali, že to najdeme rychle a Draka překvapíme, přestože to bylo vysoce nepravděpodobné. Jediné, co nám zatím hrálo do ruky byla Flotila. Za celou dobu kolem nás neproletěla ani jedna loď, ne že by nám to vadilo. Gerrett odvedl dobrou práci. Alex se do poslední chvíle snažil najít jiné řešení, bez úspěchu.
Když jsme konečně vyrazili bylo na palubě cítit velké napětí. Zatím ještě nebyla vyhlášena pohotovost, takže ve službě bylo pět lidí, kteří kontrolovali poslední systémy. Cesta nám trvala přesně 23 hodin a můžu s jistotou říci, že to byl nejdelší den v mém životě. Neměla jsem co dělat, tak jsem většinu toho volného času propochodovala ve své kajutě sem a tam. Konečně se po celé lodi rozezvučel poplach: "Bojová pohotovost! Bojová pohotovost! Všichni na svá místa! Mejdan začíná! Bojová pohotovost! …" Téměř v tom samém okamžiku jsem odstartovala na můstek, kde už bylo vše v plném proudu. Když jsem vešla, zaslechla jsem, jak Alex vydal rozkaz k přípravě na zapojení maskovacího zařízení.
"Jaká je situace?" zeptala jsem se, abych byla v obraze.
"Za chvíli vstoupíme do zóny, kterou podle našich odhadů už Drak hlídá." a pak dodal: "Jestli už v ní nejsme."
Můstek byl kruhový a docela prostorný. Velitelovo křeslo bylo uprostřed, předním pak CONN, jak by řekli ve Flotile, kde seděla Jacqueline Bergierová, pětatřicetiletá hnědovláska z Francie na Zemi. Po Alexově pravé ruce stál Khetar u kontroly zbraní a po levé ruce stál Hanson před panelem strojní sekce. Já zatím stála u dveří, za Alexovými zády. Po pravici jsem měla vědeckou stanici, tak jsem se k ní hned postavila, abych se tu jen zbytečně nemotala. Má pozice nebyla příliš využívaná, ale furt lepší než tam jen tak stát.
"Převádím k sobě senzory a komunikační kanály." oznámila jsem a zasloužila si tím Jacquelinin děkovný pohled, protože dosud to spadalo pod její dohled. Měla teď dost práce, hlídala většinu systémů lodi.
"Rozumím. Chci, abys věnovala pozornost každému pípnutí! Nevěřím, že by Drakovi něco uteklo, ale za pokus to stojí." řekl Alex.
"Já vím." odpověděla jsem. "A ani se nemusíš namáhat a ukazovat mi, jak to funguje. Nestojím u toho totiž poprvé." odvětila jsem trochu uraženě. Mluvil se mnou jak s nějakým začátečníkem. Otočil se na mě, trochu překvapen mou reakcí, ale když jsem se na něj usmála, jen pokýval hlavou a řekl: "Promiň, zapomněl jsme, že jsi tu kdysi velela."
"Kdysi?!" řekla jsem nevěřícně.
"Hele, vy dva," přerušil nás Hanson. "Co kdyby jste se přestali kočkovat a začli něco dělat. Strojovna hlásí, že je vše připraveno. T`Sei to nahodí za několik minut, když si ovšem někdo najdete čas a vydáte k tomu rozkaz." poslední věta patřila Alexovi. Myslím že byl vděčný, že nás humor neopustil ani teď.
"Rozumím, veliteli!" řekl Alex a zasalutoval, jak bylo zvykem na Zemi v minulosti. "Ať to zapne! Vypnout dálkové senzory!"
"Dálkové senzory vypnuty."
"T`Sei je hotová, ovládání bylo převedeno pod Khetara." pokračoval Hanson.
"Zapnout maskování!" nařídil Alex.
"Maskování zapnuto!" ohlásil Khetar svým hlubokým hlasem. Chvíli se mi zdálo, že se všechny indikátory zbláznili, protože na několik sekund byli všechny údaje mimo stupnice, pak se to ale ustálilo, alespoň většina z nich.
"Strojovna hlásí vysoký nárůst energie v systémech napojených na maskování." hlásil Hanson.
"Ať s tím T`Sei sakra něco udělá!" nařídil Alexandr. "Řekla, že to bude fungovat dvě hodiny, tak ať to taky dvě hodiny vydrží nebo má padáka!"
"Hodnoty se začínají vyrovnávat, údaje ale nejsou konstantní."
"Nemůžou nás díky tomu najít?"
"Ne, ale musíme udržet, co nejmenší hodnoty mezi rozdíly." odpověděla jsem.
"Jacqueline, udržuj kurs!
Na chvíli na můstku zavládlo nepříjemné ticho, plné očekávání a napětí. T`Sei se podařilo hodnoty, jakžtakž ustálit, ale to se mohlo v mžiku změnit a zabít nás tak. Najednou něco upoutal mou pozornost. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsme viděla.
"Alexi, zachytila jsem vysílání. Je od Rudého draka."
"Komu je určeno?"
"Nám." Všichni na můstku se na mě podívali s otázkou v očích.
"Jak to myslíš?" zeptal se Alex
"Tak, jak to říkám. Je to záznam vyslaný naslepo."odvětila jsem.
"Dobře, dej to na obraz. Podíváme se, co nám chce." Hned jsem na panelu před sebou zmáčkla několik tlačítek a na hlavní obrazovce se objevila tvář Rudého draka. Gerrett byl postarší muž, už mu táhlo na padesátku. Měl černé vlasy, značně prokvetlé stříbrnými prameny, velké šedé oči, kterým nic neuniklo, jak jsem za ta léta poznala, a vrásčitou tvář. Přesto byl ve velmi dobré kondici a souboj s ním by taky nebyl procházkou růžovým sadem.
"Ahoj Sáro!" když to řekl, rozlil se mu na tváři lstivý úsměv. "Jsem tak rád, že jsi zpátky. Můj hlídací pes zaštěkal, že jste přelezli plot mé zahrady, tak jsem si řekl, proč nepozdravit staré přátele.
Musím uznat, že jsi mi značně chyběla. Nic proti Alexovi, ale když jsem si ho trochu oťukal, zjistil jsem, že s ním není taková zábava jako s tebou. Začal jsem se nudit a to je dost nebezpečné. Snadno to i ty nejlepší ukolébá nepřítelovi na klíně. Doufám tedy, že jsem tě nevyrušil z něčeho důležitého, protože to by mě vážně mrzelo.
To je snad všechno, co jsem chtěl. Nebudu vás dále zdržovat od vymýšlení plánů, jak mě zlikvidovat, takže zatím." Obrazovka potemněla.
"Takže o nás ví." konstatoval Alex.
"Myslím, že si je příliš jistý svým vítězstvím, to by mohlo být jeho slabé místo." prohlásil Hanson.
"Ivrel si je vždycky sebejistý, ale nikdy hloupí." namítla jsem.
"Sára má pravdu," přikývl Khetar. "Tím, že se o nás dozvěděl, jsme byli připraveni o výhodu, kterou jsme potřebovali. Teď už jen čeká, kdy a kde se objevíme."
"Ještě máme možnost ho překvapit. Stačí, když ho najdeme dřív než nám vypadne maskování." prohlásil Alex.
"Podle těch údajů, co dostávám ze strojovny, to nebude dlouho trvat. Máme čím dál tím větší potíže usměrňovat energii." kroutil hlavou Hanson. "Jestli to nepřestane, budeme nuceni to sami vypnout, jinak risknem i výbuch lodi."
"Sáro, přepni mi sem strojovnu." jen jsem přikývla a zapnula interkom.
"T`Sei, co se to tam sakra děje?!" zeptal se Alex zostra.
"Je to vysoce nestabilní. Ty systémy si dělají, co chtějí."
"Má pravdu, všechny kontrolky mi tady svítí, jak vánoční stromek." bránila jsem ji. Alex z toho nebyl zrovna nadšen. Jeho tvář byla zachmuřená. Jako by ani nebyl na můstku Jednorožce, když se ptal: "Odhad"
"Je mi líto. Ale když budeme mít štěstí, tak třicet minut." Alex mi pokynul, abych vypnula spojení a chvíli se díval před sebe. Pak se mě zeptal: "Tento systém sice nepatří mezi nejmenší, ale chci, co nejpřesnější pozici Galdis IV."
"Alexi, při vší úctě, tohle je bláznovství. To už můžem prohledávat každou planetu tohohle systému v domnění, že je to ona." ohradil se Khetar. "Jediné, co je nám o poloze toho šutru známé je, že se nachází někde tady."
"Myslím, že bude nejlepší, když vylezeme z našeho úkrytu a počkáme až si nás Drak najde. Nevidím jinou možnost." namítla jsem.
"Ticho!" umlčel nás Alex a bylo na něm vidět, že začíná ztrácet trpělivost. "Vydal jsem rozkaz a očekávám, že bude splněn! Nebo tomu snad někdo nerozuměl?!" Na můstku se rozlilo hrobové ticho. Alex to vzal jako souhlas a otočil se k Jacqueline: "Zamiř na nejbližší vhodnou planetu o které víme." Pak mnohem tišeji dodal mým směrem: "Nehodlám se vzdát jediné výhody, kterou mám, pro nic za nic."
Přešla jsem k němu a šeptem mu řekla: "Alexi, máme maximálně třicet minut než bude maskování nepoužitelné. Pokud bychom ho teď vypnuli a počkali na Ivrela, mohli bychom ho použít později."
"Nepřipadá v úvahu. Je to příliš velké riziko." oponoval mi nekompromisně.
"Mohla bych si s tebou o samotě promluvit?" zeptala jsem se naštvaně. Vůbec jsem ho nepoznávala a to mě děsilo. Nevěděl si rady a snad měl i strach, a to měl každý na lodi, ale ať už v tom bylo cokoliv, začalo to nebezpečně ovlivňovat jeho rozhodnutí. Chtěla jsem si to s ním vyřídit, tak aby nás nikdo neviděl, jelikož by to jen podnítilo paniku, která se začala projevovat na Jacquelinině a Jackově tváři, a nerozhodnost v Khetarových očích.
"Je mi líto, ale je bojová pohotovost a já nemůžu opustit své místo," načež nevrle dodal: "A ty taky ne." Jasně mi dal najevo, že mě odmítá poslouchat a to mě ještě více popudilo. Nedal mi jinou možnost než to začít řešit tady. "Zatraceně, Alexi! Příliš velké riziko?! A co je podle tebe celá tahle akce!" Bylo mi jedno, že mě všichni slyšeli. Stejně už věděli, co se děje. Byla jsem rozhodnutá převzít velení nebo ho předat Khetarovi, pokud se Alexovo chování okamžitě nezmění.
"Celá tahle akce je riskantní, ale ty jí děláš sebevražednou!" pokračovala jsem. V Alexových očích se objevil vztek, jež mi na několik sekund vyrazil dech.
"Laskavě se vrať na své místo a nech mě dělat svou práci nebo odejdi z můstku!"
"Nechala bych tě, kdyby nehrozilo, že tím všechny zabiješ!"
"Když mi nevěříš, tak proč jsi mi předala velení?! Aby sis ho mohla ve vší slávě zase vzít a mě nadobro vyřadit? O to ti jde nebo ne?!"
"Jsi paranoidní!" byla jsem vzteky bez sebe. "Předala jsem ti ho, protože jsme měla za to, že jsi pro to ideální. Zřejmě jsem se, ale spletla." Alex se zarazil. Rozhlédl se po ostatních, kteří nás zaraženě pozorovali. V Khetarovi bylo vidět, že by mě okamžitě podpořil, kdyby bylo potřeba a myslím, že ostatní by se taky přidali. Ještě že tohle Vladimir Tarnajev neviděl. Osádka můstku byla na pokraji vzpoury, která by se brzy rozšířila na celou loď a rozdělila tak posádku na dva tábory, protože Alex měl i několik svých stoupenců. Zničilo by nás to. A to všechno zřejmě díky mému špatnému rozhodnutí. K mé úlevě se ale Alex uklidnil a provinile se na mě podíval.
"Promiň. Nevím, co to do mě vjelo." odmlčel se.: "Možná bude přeci jen lepší, když si vyměníme místa."
Váhala jsem. Situace by se mohla opakovat a tentokrát by to mohlo dospět až k fatálnímu konci. Naproti tomu mi něco říkalo, že mu mám dát další šanci, že už se to nebude opakovat. Důvěřovala jsem svému srdci a velení mu nechala, avšak obav jsem se nezbavila, neustále ve mně zůstávali a nutili mě ho pozorně sledovat.
"Jaké jsou tvé rozkazy?" zeptala jsem se.
Chvíli se rozmýšlel, nakonec ale nařídil: "Jacqueline, zastav." Do hlasu se mu vracela pevnost a rozhodnost dobrého velitele. "Jacku, řekni strojovně, ať se připraví na vypnutí maskování a zeptej se T`Sei jaké to bude mít ,ale`!" Chod můstku se vrátil do původních kolejí, přesto bylo cítit nepříjemné napětí.
"Strojovna hlásí, že jsou připraveni." informoval Hanson.
"A to ,ale`?" připomněl Alex.
"Neměl by být problém to znovu nahodit, ale," Jack ještě chvíli poslouchal hlášení ze strojovny a pak vše zopakoval: "V okamžik, kdy se to pokusíme nahodit, budeme potřebovat maximum energie."
"Maximum? To znamená co?" zeptal se podezíravě Khetar.
"To znamená, že štíty budou muset na několik sekund dolů." řekla jsem bez vytáček
"Předpokládám, že se to stane někdy během bitvy, takže, jak chcete zabránit, aby nás Drak v tu chvíli nerozstřílel na hadry?"
"Než maskování vypnem, tak si můžeme vybrat vhodné místo, kde bychom měli šanci se ubránit." upozornila nás Jacqueline a Alex se toho hned chytil.
"Je tu někde poblíž něco, za co bychom se mohli v tom okamžiku schovat?"
"Na skenu nic nevidím a záznamy jsou nám na nic." sdělila jsem mu nepříliš veselou skutečnost.
"Jestli proti tomu nikdo nic nemá, tak se po příhodném místě porozhlédneme při čekání na Ivrela." Rozhlédl se po můstku, ale jeho oči se tentokrát nesetkali s žádným odporem.
"Beru to jako souhlas. Khetare, vypni maskovací clonu. Sáro, hned, jak to udělá, zapoj dálkové senzory."
"Maskování dole!" ohlásil Khetar.
"Dálkové senzory zapnuty."
"Aktivovat zbraně a štíty! Údaje ze senzorů?"
"Poblíž je malé pole asteroidů. To by se dalo použít."
"Chci to na obrazovku!" Vybrala jsem potřebná data a hodila je na hlavní obrazovku. Místo vesmírné prázdnoty se objevil úzký pás asteroidů. Některé z nich byly dostatečně veliké, aby se za nimi Jednorožec schoval. Naproti tomu, tam nebylo zrovna moc místa na manévrování, jediný chybný krok a rozletěli bychom se na kusy a bylo jedno jestli nárazem do nějakého šutru nebo nepřítelovými zbraněmi.
"Máš pravdu. To by se dalo použít." zamyšleně se díval na obrazovku a málem jsme slyšela, jak mu to v hlavě cvaká od toho soustředěného uvažování.
"Jacqi, zvládneš to?" v krizových situacích se její dlouhé jméno zkracovalo. Nenáviděla to, ale nemohla s tím nic dělat.
"To bude hračka." odvětila s úsměvem Bergierová.
"To doufej, protože máme návštěvu." upozornila jsem všechny.
"Khetare, zaměř na něj zbraně! Za jak dlouho ho tu budeme mít?"
"Za několik sekund. Podle toho, co tu vidím, nabíjí zbraně."
"Na obraz!" Pole asteroidů vyměnil pohled na přilétající loď. Byla asi tak velká jako Jednorožec, ale vypadala víc jako skládačka z mnoha typů plavidel. Samozřejmě, že i Jednorožec byl z více součástek, jedno jsme vzali tady, druhé támhle, ale dali jsme si záležet, aby byl co nejelegantnější, což kolikrát nebylo nejjednodušší. Ivrel se zřejmě nezajímal o vzhled své lodi, hlavní bylo, že fungovala a k naší smůle velmi dobře.
"Zpomalují." Jak se zdálo, tak nás ani nepozdraví a začne rovnou střílet, pomyslela jsem si a nebyla jsem daleko od pravdy.
"Jacqi, připrav kurs k tomu největšímu šutru, co tam najdeš a buď připravená tam na můj příkaz zamířit, jak nejrychleji dokážeš."
"Zadávám." Zatímco, se plnili Alexovi poslední příkazy, loď Rudého draka úplně zastavila. Zbraně měli připravené k palbě, přesto jen čekali. |