"Na tamtom kontinentě musí být krásný den," pomyslel jsem si. Z pozorování Bajoru mě vytrhl až David.
"Na!" podával mi plechovku.
"Chtěl jsem sprite, tohle je zázvorová soda."
"Nic jinýho už neměli."
Otevřel jsem plechovku a napil se.
"To je hnusný!" hodil jsem plechvku i s obsahem do recyklátoru.
"Dámy a pánové, USS Voyager přilétá ke stojánce 14 brána 3, nástup bude zahájen za patnáct minut," ozvalo se z reproduktorů.
Dok 15 byla stará základna z období Jamese Kirka. Byla umístěna na orbitě Bajoru. Federace ji darovala Bajoru, aby ji přeměnili v civilní základnu pro přepravu pasažérů. Příběh Voyageru byl zajímavější. Poté co se vrátil z Delta kvadrantu Flotila rozhodovala co s ním. Byl tak populární, že riskovat ho v misích nepřipadalo v úvahu. Na transport do muzea byla loď moc mladá a tak se Flotila rozhodl nechat ho v původní podobě, ubrat posádku a do zbylých kajut mohly pasažéři. Voyager měl nyní 50 členů posádky a 75 cestujících. Podíval jsem se na hodinky. Ukazovaly staré pozemské datum 21.8.2400.
"Cesta na Zem potrvá tak týden. To bych to na Akademii měl stihnout," pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, že mám 5. září mám být v San Franciscu.
"Právě přilétá transport 033 z Bajoru." Ozvalo se z reproduktoru.
"Davide, jdu k nástupní stojánce." Řekl jsem starému příteli.
"Jdu s tebou."
Naskočili jsme na eskalátorový pás. Rychlostí neoplíval, cesta do centra stanice trvala pět minut. Vystoupili jsme v zelené hale označené brána 3.
Šli jsme dlouhou chodbou ve které byly vchody do odletových hal, v každé byly čtyři stojánky. Vlezli jsme do čtvrté haly. Bylo tu asi padesát lidí. Kapacita haly byla ale 200 lidí, tak tu bylo docela přehledno. Konečně jsem uviděl Voyager. Bylo tomu již deset let co jsem ho viděl a teď jsem měl jím dokonce letět!
"To je krása." Vzdych jsem.
"To je!" Řekl David. Všiml jsem si ale, že se kouká opačným směrem.
Podíval jsem se, co by mohl v místnosti nazývat krásné kromě Voyageru. Pohlédl jsem na několik cestujících a pak mi to došlo. Díval se na Bajoranku která právě přišla. A opravdu se bylo na co koukat. Asi 17 let (jako já), vysoká, dlouhé hnědé vlasy. Měla na sobě krátké černé šaty a moc ji slušely.
"Dívá se na mě!" řekl David.
"Ne, dívá se na mě." Zašeptal jsem.
Taky jsem ji pozoroval. Díval jsem se ji přímo do očí, byly velké a hnědé, pak se na mě usmála. Z jejího úsměvu mě až zamrazilo, byl úžasný.
"Nalodění na USS Voyager bylo zahájeno." Ozvalo se z reproduktoru.
Ona dívka ihned přerušila náš oční kontakt a nastoupila do Voyageru.
"Ty! Ty s ní poletíš, celý týden!" řekl David.
"Kdo umí, ten umí." Pak jsem se rozloučil s Davidem, znali jsme se od mala, byl syn prvního důstojníka na USS Trinculo, lodi na které velel můj otec a na které jsme vyrůstali. Já se vydal na Akademii a on na Bajoranský kosmologický institut. Pak jsem se i já nalodil na Voyager.

Moje kajuta byla na palubě 3. Byla to kajuta nějakého z nižších důstojníků. Voyager nebyl jako některé moderní pasažérské lodě, třeba přestavěné Galaxy z přebytků Dominionské války, ale jeho historie z něj udělala jednu z nějvýznamněších lodí Federace a mnoho lidí by bylo rádo kdyby mohlo n této lodi třeba jen vytírat a tak jsem si nemohl na kajutu stěžovat. V misce s různými druhy ovoce jsem našel obálku. Na papír se už na začátku 25. století nepsalo a tak jsem byl překvapen. V obálce byl lísteček a na něm stálo:
"Dnes v 19 hodin jste pozván ke kapitánově stolu v jídelně. Smoking máte ve skříni."
Vložil jsem lísteček zpět do obálky a položil ji vedle misky s ovocem. Pak jsem snědl banán. Otevřel jsem skříň a prohlédl si smoking. Moje velikost. Nakonec jsem vybalil kufr.

V 19 hodin jsem se ve smokingu přesunul do jídelny. Kapitánův stůl byl v rohu. Lodi velel kapitán William Lewis. Byl lékařem na USS Trinculo, dobře jsem se znal s jeho dcerou. Pokynul mi, bych přisedl. Posadil jsem se po jeho levou ruku, kapitán seděl v čele. K večeři podávali dobrý New Yorský steak. Po večeři číšník všem, kromě mě, nalil červené víno a diskutovalo se. Po čtvrthodině co jsem poslouchal řeči o různých anomáliích a strašně se nudil se ke mě kapitán naklonil.
"Susan se příští rok taky hlásí na Akademii, příští rok."
"Jaký obor?"
"Medicína samozřejmě a ty?"
"Řízení. A kde vůbec teď je?"
"S matkou žijí na Zemi ve staré dobré Anglii."
Všiml jsem si, že ta dívka ze stanice se objevila v jídelně. Pozoroval jsem každý její pohyb. Kapitán si toho všiml, protože se ke mě naklonil, "To je Tal Selan," řekl, "dcera slavného Bajoranského vědce, taky jde na Akademii."
Doufal jsem, že najdu odvahu a půjdu ji alespoň pozdravit, ale odvahu jsem nenašel a bohužel jsem už musel odejít, ale alespoň jsem věděl o koho jde a byl jsem si jistý, že ji někdy někam pozvu, nakonec budeme spolu ještě čtyři roky na akademii.

Ze spánku mě probudil výkřik a střelba z phaseru. Tyto zvuky se ozývaly z chodby. Rychle jsem se oblékl. Slyšel jsem, jak někdo prochází kajuty. Rychle jsem to narafičil, aby to vypadalo, že tu nejsem a schoval jsem se pod postel. Pak někdo vnikl do moji kajuty.
"Toto je únos skupiny Al kasa, vzdejte se!"
Prošel moji kajutu a když nic nenašel tak odešel. Vylezl jsem z podpostele a sedl si. Musel jsem si promyslet plán a počkat až se situace uklidní. Za půl hodiny jsem se odvážil z kajuty. Rychle jsem přeběhl do průlezu. Zkusím se proplazit do astrometriky odeslat tísňové volání. Plazil jsem se průlezy z třetí paluby na osmou, šlo to dobrě, byl jsem už mezi pátou a šestou palubou a dosud jsem na nikoho nenarazil, když jsem ucítil u hlavy phaser.
"Ani se nehni!" Uslyšel jsem rozklepaný ženský hlas.
"Pomalu se otoč a udělej krok zpět!" Byl to mladý hlas.
Otočil jsem se a couvnul, konečně jsem uviděl, kdo mi míří na hlavu. Byla to ona. Ta kráska ze stanice, měla dokonce stejné šaty jako tehdy.
"Hele, mě se bát nemusíš, já k ním nepatřím, dej mi ten phaser, neboj, neublížím ti." Pokusil jsem se vyjednávat.
"A tomu mám věřit?!"
"Viděla si mě s kapitánem, nejsem terotista, opravdu. Vítězslav Boch, tak se jmenuju a ty si ...... Tal Selan, že jo?"
"Ano." Trochu se ji zatřásla ruka.
"Dej mi ten phaser," natáhl jsem ruku, "nebo se zraníš."
"Tak hele! Já ho umím používat, hlásím se na Akademii Hvězdné flotily."
"Vím, kapitán mi to řekl, já tam taky jdu. Hele, třeba budeme spolužáci!"
Trochu se pousmála a konečně mi dala phaser. Podíval jsem se na něj, maximální nastavení.
"Ten phaser byl nastaven na maximum, jeden výstřel a vypařil bych se."
"To vím, říkala jsem, že to umím použít." Řekla a posadila se. Sedl jsem si vedle ni.
"Hlásíš se na Akademii, jaký obor?"
"Věda a ty?"
"Řízení a chtěl bych do Comanding Class."
"To já ne, chci být vědec a ne nést odpovědnost za posádku. Máš nějákej plán jak se z tohodle dostat?"
"Než-li jsi mi dala ten phaser k hlavě byl jsem na cestě do astrometriky a chtěl jsem odeslat tísňové volání."
"Jak víš, že v astrometrice nikdo nebude?"
"Nevím, ale uvažuj, k čemu by jim astrometrika byla."
"To je pravda. Půjdeme?"
"Mám podmínku."
"Jakou?"
"Když se z toho dostaneme, půjdeš se mnou na večeři."
"Dobře, ráda. Ale jdeme?"
"Nevím, jak se ti v těch botách," ukazoval jsem na její boty na vysokém podpatku, "bude lést po žebřících."
"To je pravda." Vzula se.
Pokusil jsem se o vtip, "Jak se cítíš v těch šatech?" zeptal jsem se.
"Proč?" nechápala.
"Ty boty byly nepohodlné, tak sis je sundala, tak mě napadlo, že ty šaty...."
Došlo ji co tím myslím, jen zakroutila hlavou a strčila do mě abych lez. Poslední dvě paluby jsme slezli bez problémů. Vylezli jsme do průlezu, který končil v astrometrice. Před výlezem jsem se zastavil a vyndal tricorder.
"Je tam jeden člověk."
"Co chceš dělat?"
Nastavil jsem phaser na omráčení a jen naznačil, co provedu. Otevřel jsem dveře a vypálil. On se ještě stihl otočit a v pádu na mě vystřelit. Trefil žebřík, který byl pod vstupem do průlezu. Žebřík se zřítil.

"Sakra," řekl jsem, "potřebuju se dostat k támhletomu panelu."
"Moment, jak víš, že počítač nezablokovali?!"
"Zablokovali, ale umím se do něho nabourat."
"Je to chráněnej systém, není možný, abys ho naboural."
"Věř mi!"
Podal jsem ji tricorder a phaser. Než-li se stačila zeptat, co chci udělat, skočil jsem dolu.
"A co mám dělat já?"
"Tal, zůstaň kde jsi a nehýbej se."
"No to ani náhodou, já jdu s tebou."
"Ne, já se možná vrátím nahoru až to tu dokončim, tak tam zůstaň."
"Chytíš mě, nebo mám skákat na zem?"
"Tak pojď."
Napnul jsem ruce a ona mi skočila do náruče.
"To bylo zcela zbytečný." Stále jsem ji držel v náručí.
"Už mě můžeš pustit."
"Tobě se to snad nelíbí?"
"Nemáš práci?"
"Ach jo!" jen velmi nerad jsem ji položil na zem a vrátil jsem se ke konzole.
Chvíli jsem se snažil prolomit kód, bylo to vcelku snadné. Systém byl můj.
"Takže, tísňové volání. Co dál? Zkusíme tohle. Motory odpojeny, vyřadíme zbraně a štíty. Dobře mám to. Tal, transportuju nás do raketoplánu, ale odsud to nejde, musíme se dostat k panelu co je v tom průlezu co jsme jím lezli."
"Jak se chceš dostat zpátky nahoru, jsou to dobrý dva metry?"
"Proto jsi tam měla zůstat!"
"Nebudeme řešit, co jsem měla udělat, ale co uděláme."
"Máš pravdu, vysadím tě tam a ty my pomůžeš nahoru."
"Dobře."
Chtil jsem ji za pas.
"Opatrně."
Nadzvedl jsem ji k průlezu a znovu ji chtil pod kolenama, ona se chytla vchodu do průlezu a s malou pomocí už sama vlezla dovnitř.
"Ty seš ale silná!"
"Posiluju."
Narovnal jsem sutiny žebříku na hromadu a vylezl na ně. Pak jsem vyskočil a chytil se průlezu. Tal mě chytila za ruce a táhla mě nahoru. Musím uznat, že sílu měla. Prakticky sama mě vtáhla do Jefferiesova průlezu. Doplazili jsme se k panelu v průlezu. Stačili dva doteky a už jsme byli v raketoplánu.
"Jak se dostaneme ven, vrata jsou zavřený."
"Sleduj!" vyndal jsem tricorder a zmačkl jedno tlačítko, vrata se ihned otevřely.
"Teď uvidíme, jak dobrej pilot jsem."
Vyletěli jsme ven a Voyager se otočil a mířil za námi.
"Nabíjejí zbraně, myslela jsem, žes je vyřadil."
"Uvidíme až vystřelí."
Paprsky se přibližovali k sobě a když se dotkly loď to zkratovalo. Teď ji došlo, proč jsem byl tak klidný.
"Naberu kurz k támhleté mlhovině, tam se můžeme schovat a počkat na zachranný tým."

Už dvě hodiny jsme pluli napříč mlhovinou a čekali na signál.
"Já se nudím." Snažila se Tal o konverzaci.
"Tak si to čekání zpříjemníme," došel jsem k replikátoru. "Počítači, šampaňské!"
Podal jsem ji skleničku a sám si s jednou a flaškou sedl vedle ni. Přisunuli jsme křesla k sobě a pozorovali planetoid s prstenci. Všude okolo byl naoranžovělý plyn.
"Je tu nádherně." Řekla Tal.
"Ještě šampaňské?" všiml jsem si, že její sklenička je prázdná.
"Nevím, čtvrtá sklenička, ale jo."
Naplnil jsem její sklenici a rovnou dolil i svou.
"Víš co chci udělat?" zeptala se.
"Ne, co?"
Začala mě líbat.
"Tohle!"
Loď se otřásla. Natáhl jsem se abych provedl diagnostiku.
"Ne," protestovala, "teď ne."
"Moment, hned jsem u tebe."
Odsunul jsem se od ni a naťukal serii příkazů do konzole.
"Tohle ne!"
"Co?"
Loď se zatřásla, chytil nás vlečný paprsek.
"USS Exeter volá raketoplán. Posíláme záchranný tým."
"Tohle jsem myslel."
Záchranný tým se zhmotnil a přenesl nás na Exeter, který nás přepravil na Zemi. Voyager byl zabezpečen a bez nutnosti větších oprav se brzy vrátil na svoji trasu.